V minulém díle jsem se podělil o dojmy ze závodění v centru města, navíc za tmy. Tentokrát se pokusím přenést váženého čtenáře i doprostřed dění, které se odehrávalo v působišti autora slušovického zázraku.
Barum rallye – dojmy diváka začátečníka (díl 2.)
Články na téma Barum Rally Zlín:
- Barum Rally Zlín – dojmy diváka začátečníka (díl 1.)
- Barum Rally Zlín – dojmy diváka začátečníka (díl 2.) - právě čtete
JZD Slušovice
Dne druhého jsme se po snídani vydali auty zapůjčenými od Peugeotu na dopolední program rallye, který se měl odehrávat ve Slušovicích. Pojem známý především díky Františku Čubovi a jeho pokrokovému JZD, které bylo ostrovem kapitalismu v našem socialistickém marastu. Po centru Zlína tedy opět lokalita s historickým přesahem.
Poté, co jsem zaparkoval auto a vylezl ven, bylo mi hned jasné, že dnešní den bude náročný. Bylo krátce po deváté hodině, ale sluníčko už připalovalo způsobem, který bych ocenil možná na dovolené u moře. Uklidňoval jsem se tím, že jezdci to mají ještě o dva řády horší – sedí v autě bez klimatizace, navíc v kombinéze a přilbě. Neměnil bych s nimi.
Výhled na esíčko
Naštěstí se nám povedlo usadit se pod stromy, které poskytly trochu stínu. Naši teplotní pohodu bych neoznačil za dobrou, ale přežít se to víceméně dalo. Měli jsme štěstí i na vybraný úsek trati. Viděli jsme přímo na esíčko tvořené dvěma balíky slámy, kolem kterých prolétávaly ve vysokém tempu závoďáky. Nad tím vším poletoval vrtulník a sem tam i dron.
Balada o balíku
Problém však nastal se zmíněnými balíky. Prvnímu se jezdci zdatně vyhýbali, ten druhý to měl horší – doslova se o něj otírali pravým bokem. Po chvíli se to na něm začalo podepisovat, což zaregistrovali přítomní traťoví komisaři. Obal balíku vzal za své a na povrch trati z něj začala odpadávat sláma. To je něco, co zásadně mění podmínky na trati, a to k horšímu. Jeden z borců sebral odvahu a mezi dvěma auty k balíku přiběhl a pokusil se mu navrátit ztracenou formu. Bohužel ho tím jenom ještě víc rozbil, což se neobešlo bez reakcí z publika, převážně pobavených. Raději tedy nechal vše tak, jak je a vrátil se zpět na svůj post.
Jenže situace se stále zhoršovala a namísto doslova vzorového balíku slámy byl na trati jakýsi blob, jehož životnost se dala počítat na několik příštích minut. Bylo jen otázkou času, než se amorfní struktura bez jasně definovaných obrysů zhroutí a průjezd závodního speciálu ji doslova rozstřelí a rozfoukne, čímž esíčko napřímí.
To už ale traťový komisař žhavil drát, někam divoce volal a mával u toho rukama. Nakonec byl závod na chvíli zastaven, aby byl bezpečný prostor na to dát věci do pořádku. Koumáci na to šli fikaně – vzali si na pomoc plechový sud. Publikum v tichosti očekávalo vývoj věcí příštích, vzduch byl plný napětí a troufám si říct, že minimálně ve střední Evropě nebylo v tu chvíli důležitějších lidí, než tři mladí muži, kteří se hrdinně vrhli do souboje s hmotou. Úloha plechového sudu mi nezůstala záhadou dlouho. Vypadalo to totiž, že chlapci jím chtěli balík jaksi vyztužit. Když přihlížejícím došlo, že matčině prsu sotva odrostlí brigádníci chystají neúmyslně na řidiče past v podobě útvaru tvářícího se jako nevinný a měkoučký balík, ve skutečnosti však ukrývající plechové překvapení, hlasitě je upozornili, že to není nejlepší nápad. Borci nakonec naházeli seno na hromadu, aby esíčko zůstalo jakž takž definováno, vzdálili se a závod mohl pokračovat. Naštěstí už se chýlil ke konci, takže vysvobození nebohých „traťáků“ bylo na dohled. Veselohru jsme opustili i my, chtěli jsme se totiž naobědvat a navštívit servisní zónu.
Jde se do zákulisí
Po výtečném obědu v podobě hovězích líček, koprové omáčky a brambor plněných křepelčím vejcem, jsme se přesunuli do Otrokovic, do servisní zóny. Tam bylo k vidění leccos, například motorka poháněná akuvrtačkou, ale hlavně se tam děl veškerý servis, na který mají týmy omezenou dobu. Není tedy divu, že se ženou mezi procházejícími diváky docela rychle, troubí u toho a chtějí být na svém místě co nejdříve. Jakmile auto zaparkuje, hned se na něj vrhají mechanici, zvednou ho na takové zvláštní podpěry a začínají na něm dělat.
Bohužel, nebo spíše bohudík, jsme neměli možnost vidět žádné výrazněji pomlácené auto. Činnost mechaniků u našeho hostitele, kterým byl jeden z týmu Peugeot Cupu, se omezovala na odvzdušnění brzd, vyčištění kotoučů a ofoukání destiček, vyčištění kol a vyčištění skel. Nejzajímavější mi připadal fakt, že mechanik prostě vlezl pod auto a s momentovým klíčem podotahoval všechny šrouby na podvozku a zavěšení. Myslí se samozřejmě i na posádku, která doplnila zásobu tekutin v autě (nikoliv provozních, ale hydratačních).
Vzhledem k faktu, že venku bylo opravdu hodně nesnesitelně, rozhodl jsem se omrknout ještě prostor pro čerpání paliva a pak rychle zpět na hotel. Tankovací zóny byly synonymem pro tepelný diskomfort. Borec, který obsluhoval čerpání benzínu, měl nehořlavou kombinézu, stejně tak přítomní hasiči, připravení okamžitě zasáhnout. Těch mi bylo fakt hodně líto, protože se museli doslova péct ve vlastní šťávě.
Po dojezdu na hotel samozřejmě následovala studená sprcha a sledování seriálu na terase pokoje. Venku se dalo být maximálně tak u vody. Barumku jsem tedy zakončil už v sobotu odpoledne, stejně jako většina ostatních novinářů z naší skupiny. Po páteční večerní etapě byla ta sobotní neméně zajímavá, avšak o dost více humorná a zakončená pohledem do zákulisí. Pro člověka, který se v tom nepohybuje, velmi zajímavá zkušenost.
Zdroj info: autorský text.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
Fotogalerie (9 fotek)
