Poměrně záhy poté, co vznikly první automobily, přišla snaha udělat jízdu co nejvíce komfortní. S tím se pojí i dějiny klimatizace v autech.
Klimatizace auta a její zajímavá historie
Články na téma klimatizace:
V roce 1886 přišel první patent na produkční automobil. Těm současným to moc podobné nebylo a absence dveří byla tím nejmenším rozdílem. Subtilní kostra připomínající konstrukcí vůz, jaký tehdy tahali koně, nesla především pohon. Vše ostatní bylo v podstatě zbytné a řidičovo sedadlo se komfortem dalo srovnat s posezením v kadibudce.
Posádka a její teplotní komfort
Nicméně pohybovalo se to bez nutnosti vydržovat kvůli tomu pár koní, což byl obrovský posun vpřed. Během několika let byl automobil status symbol, což znamená, že výrobci se orientovali především na majetnou klientelu. Té až tolik nešlo o jízdní výkony, ale ocenila spíš vymoženosti, jako je třeba střecha. Auta se tedy začala uzavírat a chránit svoji posádku.
V letních parnech se však ochrana před deštěm otočila v nevýhodu a absence proudícího vzduchu znamenala zvýšené pocení a tepelný diskomfort. A tak přišly první snahy cestující nějak chránit a ochlazovat.
Fyzika v druhé dekádě 20. století, tedy minimálně v její druhé polovině, už znala pojem „teorie relativity“, ale rovněž dobře chápala, jak funguje adiabatické ochlazování. Toho využili i výrobci aut a vzniklo něco, co bylo principem podobné potahu na sedadlo tvořeným kuličkami. Velký comeback zažily kuličky v devadesátkách, kdy tím čeští senioři osazovali sedačky favoritů a stodvacítek.
Adiabatické ochlazování je extrémně efektivní způsob chlazení. Využívá odpařování vody nebo jiné kapaliny. Ze vzduchu se přitom odebírá energie v podobě tepla, čímž dochází k ochlazování. Asi nejznámějším příkladem je prosté pocení lidského těla. Při něm se tělo chladí právě prostřednictvím odpařování vody, tedy potu.
Jenže něco podobného fungovalo v USA už kdysi v letech dvacátých. Největší problém totiž byl, že tělo sedělo na sedadle většinou z kůže a opíralo se o opěrku potaženou stejným materiálem. Docházelo tedy k pocení, ale nikoliv k odpařování potu. Výrobci aut tedy přišli se zlepšovákem – sedadlo bylo profilované, a to tak, aby mezi tělem a potahem byla mezera. Vzduch mohl proudit, pot se odpařoval a zadnice zůstala… nezapařená. Vlastně poprvé v historii automobilismu tak bylo cíleně využito odpařování pro ochlazení posádky.
Roura z okénka
Doba pokročila zhruba o dekádu a přišlo ještě důmyslnější zařízení. Opět využívalo odpařování a pomohlo si náporem vzduchu proudícího za jízdy skrze trubku. V té byla tkanina, v podstatě jakýsi vzduchový filtr, který byl nasáklý vodou. Přes filtr proudil vzduch, odpařoval vodu a otvorem byl přiváděn do interiéru. Celá „klimatizační jednotka“ se vlastně jenom přichytila na pootevřené okénko, šlo ji přenášet z auta do auta a byla velmi jednoduše servisovatelná. Jediné, co vyžadovala, bylo občasné doplnění vody. Fungovalo to hlavně v oblastech s nízkou vlhkostí vzduchu, výhodou bylo, že čím tepleji bylo, tím efektivněji celé zařízení chladilo.
Klasická klimatizace
Poté už přišly dějiny autoklimatizace, které pro nás asi příliš zajímavé nejsou. V podstatě se další zařízení pro udržení přijatelné teploty nijak neliší od těch, které používáme dnes. Byla akorát méně efektivní a těžší, zajímavostí je akorát fakt, že u některých bylo třeba ručně nasadit řemen, tím se vlastně zapínaly a vypínaly.
Zdroj info: theautopian, acprocold.
Zdroj médií: Doug Coldwell/wikimedia, etsy.
Zdroj médií: Doug Coldwell/wikimedia, etsy.
Diskuze (0)
Podobné články
