Vlajková loď automobilky Škoda byla představena v roce 2015. Od svých předchůdců se liší především ostřejším vzhledem, ale zachovává si vlastnost pro Superby naprosto typickou - až neskutečnou nadílku místa na zadních sedadlech.
Test: Škoda Superb Laurin&Klement - luxus s výhradami
Články na téma Škoda Superb 3. generace:
- Nové video ukazuje parádní Matrix LED světla modernizovaného Superbu
- Škoda ukázala další video nového Superbu. Přijde i verze Scout
- Test: Škoda Superb Laurin&Klement - luxus s výhradami - právě čtete
- Ceník Škody Superb třetí generace
- Rozměry vozu Škoda Superb, hmotnost, objem nádrže, kufru a další parametry
K testu jsme dostali k dispozici na týden vůz v nejvyšší výbavě “Laurin&Klement”. Je to tedy to nejluxusnější, co v současné chvíli umí škodovka nabídnout. Zajímalo nás tedy, zdali za svoji cenu, která je bez 50 tisíc milion, stojí za to. Odvážnou cenovku si totiž výrobce musí umět obhájit. Nejen z hlediska marketingu, ale především skutečnými kvalitami daného produktu.
Představení, zvenku, interiér
Vzhledem k faktu, že třetí generace nejluxusnější Škody je na trhu už nějaký čas, nemá asi smysl se nějak zvlášť pozastavovat nad jejím designem a dopodrobna rozebírat každou křivku zvlášť. Jak už jsem psal výše, podoba Superbu se oproti svým předchůdcům “zostřila” a auto je celkově takové dynamičtější. Zvlášť líbivé jsou zadní partie a oproti předchozí generaci už při pohledu zezadu nepůsobí auto tak subtilně.
Superb je na webu škodovky a v tištěných materiálech hojně propagován pomocí slova “luxus”. S tím bych si dovolil malinko nesouhlasit a v průběhu celého článku budu sem tam vysvětlovat proč. Rozhodně to však neznamená, že bych vůz nějak haněl, jen si myslím, že opravdový luxus vypadá malinko jinak.
Už při nastupování vůz dělá výborný dojem, otevřené dveře na zem svítí název automobilky, která vůz vyrobila a potmě je tento prvek nepřehlédnutelný. Po nastoupení pak ze všeho nejdříve oslní řidiče světelná linka, která se táhne po obvodu celého interiéru. Lze si nastavit její intenzitu a barvu, která se pak opakuje i na pozadí přístrojového panelu před řidičem, případně ji úplně zhasnout. Osvícené jsou také přihrádky ve dveřích a prostor pro nohy u řidiče i spolujezdce.
Sedadla jsou jsou elektricky nastavitelná a na rozdíl od dvojkové řady Superbu jsou i poměrně pohodlná. Co jim však musím vytknout, je nemožnost prodloužení sedáku pod stehny a pak také docela dlouhá doba, než se projeví efekt zapnutého vyhřívání. Volant je samozřejmě také plně nastavitelný, ale hřeje rovněž dost pomalu.
Také čtěte
Celý interiér je jinak skvěle zpracovaný, kam ruka dosáhne, nahmatá měkčené a hodnotně působící materiály, vše je rozmístěno intuitivně a najít si pohodlnou polohu za volantem nebude mít problém snad nikdo. Jen nesmíte chtít sedět až moc nízko, ale to je poměrně známé omezení dané konstrukcí platformy MQB, na které je vůz postavený.
Před řidičem je pak již zmíněný displej, jehož zobrazovací schopnosti nemohu nic vytknout. Vybrat si lze z několika možností, přičemž některé upřednostňují zobrazení navigační mapy a některé zase virtuální budíky. Co zaslouží extra vyzdvihnout, je ukazatel teploty oleje. Tento údaj přestali výrobci řidiči signalizovat už zhruba dvě dekády nazpět. Superb přináší řidiči informace jak o teplotě chladicí kapaliny, tak tu důležitější - jak je na tom mazivo. Kéž by se toho chytili i ostatní...
Krom tohoto zobrazovače tu pak je i hlavní displej, umístěný nad středovou konzolí. A zde si musím opravdu mohutně rýpnout. Pominu trochu chaotická menu, co zamrzí daleko víc, je rychlost, s jakou se systém po startu vozu vzpamatovává. Přes Apple CarPlay jsem připojil telefon, ale než jsem byl schopen i jen zadat cíl navigace, respektive v podstatě jakkoliv se systémem interagovat, trvalo to opravdu dlouhou dobu. Situace, kdy člověk sedne do auta, nastartuje, chce zadat místo kam míří a spustit navigaci, provází nervozita a přibližně patnácti až dvacetisekundové čekání. Kdo spěchá, tomu za tu dobu zaručeně stoupne tlak a start cesty rozhodně nebude pohodový. Tohle by se v “luxusních” autech stávat nemělo, zvlášť, když i vyloženě rozpočtovky disponují systémy, které startují prakticky instantně.
Zapůjčený vůz disponoval dvoulitrem 2.0 TDI. K jeho dynamice se dostanu později, ale odhlučnění je popravdě nic moc. Chápu, že v teplotách kolem nuly zkrátka asi slyšet být musí, ale on o sobě dává vědět i když je zahřátý. Krom akustického projevu samozřejmě velký (na dnešní poměry) diesel produkuje i vibrace. Ty po startu zmizí, ale bohužel zde máme úlitbu ekologům, zeleným aktivistům a EU v podobě start-stop systému. K jeho vlivu na možnou životnost některých komponent se vyjadřovat nebudu, horší jsou otravné vibrace, které provázejí každé rozjetí po zastavení třeba na semaforech. Celé auto se oklepe, pohoda je na okamžik ta tam a posádce je důrazně připomenuto, že zase tak slavné to s tím luxusem nebude.
A podobně špatně odhlučněný je i podvozek. Nevím, nakolik byl v průběhu vývoje vůz testován, ale jak přední, tak i zadní náprava dávaly občas dost hlasitě najevo, že mají co na práci. Nebylo to pravidlem, ale ostřejší nerovnosti byly zkrátka z podběhů slyšet.
V čem ale Škoda Superb jednoznačně vyniká, je prostor. Řidič se spolujezdcem ho mají dostatek a to v podélném i příčném směru. Známým faktem je, že cestující v zadní řadě mají místa pro nohy až neskutečně mnoho. A to opravdu tolik, že se to absolutně vymyká měřítkům třídy. Vůz bez problémů odveze čtyři dvoumetrové chlapy bez nějakého omezení jejich pohodlí. Jediné, co je může limitovat je prostor nad hlavou, kterého při dvou metrech výšky opravdu mít nazbyt nebudou, nicméně pořád ještě se pohodlně vejdou (vyzkoušeno). Jakkoliv tedy vůz nemohu ve všech ohledech jen chválit, tak si v dané cenové kategorii těžko dovedu představit lepší auto na dlouhou cestu po Evropě pro čtveřici dlouhánů.
Cestovní potenciál podporuje i prostorný zavazadelník. 660 litrů prostoru je objem, který stačí snad každému. Nutno říct, že předměty, které se zatoulají až těsně za zadní řadu sedadel, se vytahují ven opravdu těžko a člověk se musí hodně předklánět. Tato vlastnost bude představovat komplikaci asi spíše pro ženy, které mají oblibu v nošení krátkých sukní.
Jízda, dojmy, závěr
Řidič má možnost si zvolit jeden ze tří režimů, ve kterých motor s převodovkou fungují. Eco, Normal a Sport. Popravdě jsem nepátral po tom, jestli se mění i nastavení pohonné jednotky, ale jasně patrné je to především na tom, kdy vůz řadí a jak moc je ochoten podřazovat při prudkém sešlápnutí pravého pedálu. Bez těchto tří možností bych se klidně obešel, spíše bych ocenil, kdyby byl motor s převodkou lépe sladěný. O nějakém zátahu se totiž dá hovořit až těsně pod 2000 otáček. Po překročení této hranice pak dvoulitr ožije a ukáže svůj potenciál, který opět ochabuje kolem čtyř tisíc.
Bohužel, jak už jsem naznačil, sedmistupňová převodovka to nehodlá moc respektovat a při ustálené rychlosti se nebojí motor podtáčet. Ne že by fungovala vyloženě špatně, zkrátka někdy jsem měl pocit, že namísto naznačení opatrným sešlápnutím plynového pedálu, má raději, když dá řidič své úmysly najevo natvrdo - prudkým přidupnutím až na podlahu. Pak sice zpravidla následuje kratší pauza, než si vše řídící jednotka přebere a dvouspojka si podřadí, ale dokud je plyn na podlaze, vše je v pořádku, potenciál motoru je využíván jak se sluší a patří a auto obstojně zrychluje a to až do nějakých zhruba 160 km/h. Nad touto hranicí už to sice pomalu ochabuje, ale rozhodně se nedá říct, že by výkon vozu nebyl dostatečný. Spíše naopak, Superb umí být i solidní rychlík a má solidní předpoklady pro dynamickou jízdu.
A jak je na tom vůz se spotřebou? Šikovnější a klidnější řidiči budou jezdit i pod šest. Já jsem se při běžném tempu, s občasným předjížděním, pohyboval v rozmezí 6,5 – 7,5 litrů na sto. Kalupem po dálnici se pak lze dostat s klidem i nad osm litrů. Na výkon 140 kW a s tím související dynamiku, to není vůbec špatné.
Pohonnému systému sekunduje podvozek a opět zde má řidič k dispozici tři režimy. Normal, Comfort a Sport. Standardní nastavení je zároveň i nejuniverzálnější. Superb při něm sice posádku nehýčká uklimbávajícím pohupováním, ale krom již zmíněného hluku nejsou cestující výrazně obtěžováni ani hlubšími výmoly. To režim Comfort přinese do jízdy trochu větší pohodu a zejména ve vyšších rychlostech se na nerovnostech ladně pohupuje. Na citlivější pasažéry to už je na hrbolatější silnici až moc a dělá se jim nevolno, protože houpání prakticky neustává. Do zatáček se v tomto režimu auto nebojí naklánět a na ostřejší jízdu to opravdu není. Naopak Sport přenese do interiéru informace o všech nerovnostech na vozovce a v zatáčkách omezí náklony na minimum. V tomto režimu také trochu ztuhne řízení. Nakonec jsem si pro všechny tři režimy našel optimální využití. Comfort na dálnici, Normal na běžné silnice. Vyžehlené okresky, které svádí ke svižnější jízdě, jsem jezdil na Sport.
Z asistentů řízení je k dispozici systém hlídání jízdy v pruhu a pak adaptivní tempomat. Druhý jmenovaný funguje přesně tak, jak bych si to představoval. Nemá tendence přehánět to s intenzitou brzdění (dokud to opravdu není potřeba) a zároveň se nebojí zrychlit tak, aby člověk nebyl v levém dálničním pruhu za brzdu. Zato se zmíněným “hlídačem pruhu” jsem si opravdu nerozuměl. Sice zvládá bez problémů udržet auto ve směru jízdy a pokud nedojde na prudké zatáčky, tak opravdu umí je v mantinelech nastavených čarami, ale problém byl jinde. Neustále jsem byl z jeho strany peskován, abych držel volant. To by nebylo nic divného, kdybych měl ruce na klíně nebo si četl noviny, ale já je skutečně měl na volantu. Nejsem z těch, co by ho křečovitě svírali, ale na každé delší rovince jsem musel poslouchat otravné pípání spojené s varovnou hláškou na displeji. Bohužel, i mnohem levnější konkurence toto umí udělat lépe a testovaný Superb tak byl prvním autem, kde jsem se musel uchýlit až k vypnutí tohoto “pomocného” systému. A opět si rýpnu - u luxusního vozu je takhle špatně realizovaný jízdní asistent ostudou.
Světelný koncert
Krom velkého vnitřního prostoru jsem zaznamenal také jednu poměrně překvapivou disciplínu, ve které Superb vynikal. A tou je jízda v noci. Každý luxusnější vůz už dnes má nějaký atraktivně a futuristicky pojmenovaný systém, který má zajišťovat optimální osvětlení prostoru před autem a automatické přepínání dálkových světel na tlumená. A upřímně, až do nedávna jsem se nesetkal s tím, že bych mohl tuto vychytávku označit za dokonalou. I o hodně dražší vozy, než byl ten testovaný, občas trochu zaspaly, což mě stálo nejedno probliknutí od protijedoucího vozu. Matrix-LED světlomety jsou první, které prošly mým “problikávacím testem” bez ztráty kytičky. Potmě jsem najezdil za dobu testu možná přes 500 kilometrů, v protisměru se za tu dobu objevily stovky aut. Na rovince, za horizontem, za zatáčkou, někdy jich jelo více za sebou, někdy jsem auto dojel... A světlomety vždy reagovaly okamžitě a bezchybně. Osvětlily vše, kromě jiných vozů, které si vždy vzorně držely "ve stínu".
Večerní nebo noční jízda tedy v praxi vypadala tak, že jsem zapnul automatická dálková světla a nic víc jsem neřešil. Ve městě se sama ztlumila, pokud bylo okolní osvětlení dostatečné a za celou dobu jsem skutečně nezaznamenal jediné zaváhání. Co mělo být vidět, bylo vidět, co nemělo být osvíceno, to osvíceno nebylo. Muselo dát šílené množství práce to takto odladit, ale jestli si nějak představuji dokonalá světla, pak takto.
Pořídit nebo ne?
A jsme u zodpovězení toho nejzásadnějšího. Koupit nebo nekoupit? Superb v testované výbavě není levný a za milion se dá podobně luxusní vůz pořídit i u konkurence. Do karet škodovce však hraje opravdu velký prostor pro cestující vzadu, praktičnost a solidní motor. Trochu to místy kazí ne zrovna ideální sladění s převodovkou, otravně pomalu startující systém infotainmentu a když se vrátíme k motoru, tak ten nepatří nejtišším a stop-start systém vždy otravně zavibruje celým autem.
Primárně do města bych tento vůz asi nekupoval, jeho revírem je spíše dálnice či silnice vyšších tříd. Tam se ukáže pohodlný podvozek a výkonový potenciál motoru. Manažeři nebo ti, co často cestují na delších trasách by mohli po Superbu s klidem sáhnout.
Ale dost možná bych nad ním uvažoval jako o takové dražší a prostornější variantě Octavie a klidně s benzínovým motorem. V některé z nižších výbav tak může být překvapivě dobrou alternativou třeba i pro rodinu, která ráda cestuje. Zákazník sice nedostane možnost nastavení tuhosti podvozku a spoustu dalších vychytávek, ale zato bude mít opravdu prostorný automobil, do kterého se všichni poskládají a bez problémů přepraví do libovolné evropské dovolenkové destinace. Kdo by chtěl sáhnout po testovacím voze, toho odkážu na Auto Hybeš, odkud jsme jej měli zapůjčený.
Zdroj médií: Redakce.
+
- Dobrý podvozek
- Spotřeba/výkon
- Obrovský prostor vzadu
- Velký kufr
- Světlomety
−
- Pomalý start infotainmentu
- Horší odhlučnění podvozku a motoru
Fotogalerie (18 fotek)
Diskuze (0)
Podobné články
