Švédská automobilka už sice dala sbohem dieselu, ale na benzín zatím úplně nezanevřela. Podívali jsme se, jak jezdí jejich nejmenší SUV.
Test: Volvo XC40 B3 – úsporně, chytře, prakticky
Články na téma Volvo XC40 B3:
- Volvo XC40 a jeho největší vychytávky
- Test: Volvo XC40 B3 – úsporně, chytře, prakticky - právě čtete
Ke značce Volvo mám určité sympatie, které mají původ ještě v dobách, kdy produkovali hranaté kombíky trochu specifického designu, ale s nezničitelnou technikou pod kapotou. Doba se změnila a s ní i směr, kterým se ubírají pohony. Namísto pětiválců teď má Volvo v portfoliu mild-hybridy, plug-in hybridy a čistě elektrické vozy. Dva největší stupně elektrifikace jsem už vyzkoušel, přišel čas, prubnout i jen lehce elektřinou poháněný model.
Pohled z vnějšku
Designem se XC40 řadí spíše k tomu decentnějšímu, co lze v současné době na silnicích spatřit. Hrany jsou zde spíše neznačené, ve skutečnosti samozřejmě bylo potřeba co nejvíce přizpůsobit tvar správnému obtékání vzduchu při jízdě.
Pokud by někdo tápal, s jakou značkou má čest, budiž mu nápovědou světla typických tvarů, a to jak ta přední, tak i svítilny zadní. Ne, tohle auto si fakt můžete splést maximálně s jiným maximálně s jiným SUV v rámci Volvo portfolia, s ničím jiným ho nezaměníte.
Ani uvnitř se žádné barevné překvapení nekoná a zde po něm ani netoužím. Pakliže mám v interiéru trávit hodiny času na kratších i delších jízdách, budu rád, když pozornost mého zraku nebudou poutat nějaké výrazné prvky.
Uvnitř
Co se povedlo na jedničku, a na to jsme od Volva popravdě zvyklí, je ergonomie. Posadit se správně za volant je otázkou okamžiku, potěšila mě jak pozice volantu, tak i skvělá sedadla. U těch jsem nejdříve trochu nadával na krátký sedák, ale po chvíli jsem zjistil, že se dá prodloužit, takže i při mých 198 centimetrech jsem měl dostatečnou oporu pod stehny. Nevadilo mi ani tvrdší polstrování, mám to raději než rozměklá křesla, kde se člověk sice může rozkydnout, ale po dvouhodinové jízdě ho bolí úplně všechno.
Sezení vzadu je překvapivě prostorné, tedy na poměry kategorie. Neměl jsem problém, posadit se sám za sebe, vlastně je zde dost místa jak nad hlavou, tak pro nohy. Omezením bude snad jedině velikost nástupního otvoru, která je řekněme kompromisní.
Drobnou stížnost musím vyslat směrem ke zbytečné velkému poměru lesklých ploch – rámečky výdechů klimatizace a krycí plast na tunelu, kolem voliče převodovky. Na druhou stranu ale musím Volvu přičíst body za příkladně fungující bezdrátové nabíjení telefonu. Všimli jste si někdy, že obvykle je jen jedna jediná správná poloha, kterou smartphone opustí asi půl sekundy po rozjezdu? Tak tady ne, tady drží na svém místě a poslušně se nabíjí.
Nevadí mi ani dekor na palubní desce a především oceňuji textilní potah dveří z jejich vnitřní strany. Ano, působí levně, trochu jako by do Volva vlastně ani nepatřil. Za mě si to ale obhajuje dostatečně faktem, že je vyrobený z recyklátu. Nejsem nějaký ekologický fanatik, ale oceňuji, že někdo umí přetvořit odpad na produkt nový a plnohodnotně využitelný. Což je i tento případ.
Také čtěte
Uprostřed je na výšku orientovaný displej a zde nezbývá opět nic jiného než chválit. Systém založený na Androidu nabízí spoustu možností, ovládání je logické a především není vlastně vůbec potřeba telefon s autem propojovat přes Android Auto nebo Apple CarPlay. Google Mapy mají samozřejmě k dispozici aktuální data a Spotify je rovněž předinstalováno. Takhle to má vypadat, tak je to perfektní!
Druhý zobrazovač je před řidičem a na něm se člověk dozví rychlost, spotřebu, otáčky, pár dalších informací a uprostřed je mapa. Není tu možnost nějakého pokročilého konfigurování, ostatně k čemu, že? Líbí se mi přístup, že si nemusím vybírat z desítek různých podob virtuálních budíků, namísto toho dostanu jedny, ale zato perfektní. Uznávám, že hračičkám asi bude možnost detailní individualizace chybět, já byl spokojen.
Z interiéru musím ještě zmínit kufr, jehož objem je 460 litrů. Více než celkové číslo, mě ale dokáže zaujmout spíš praktičnost, protože málokdy jsem schopen litráž naplnit i jenom z poloviny. Zmíním tedy pevnou dvojitou podlahu a malé úložné prostory po bocích.
Také čtěte
Pohon, spotřeba, jízda
Mild-hybridní čtyřválec má výkon 163 koní (verze B3, tedy ta slabší). Je to dostatek i pro svižnou jízdu s plně naloženým autem. Při rozjezdech a zrychleních pomáhá elektromotor, a to slyšitelně. Není to nějaké otravné bzučení, ale když se na to člověk zaměří, uslyší s přibývající rychlostí postupně ustupující zvuk elektromotoru.
Dynamika je, jak už jsem uvedl dostatečná, líbí se mi i práce osmistupňového automatu, který je hezky plynulý a řadí velmi předvídatelně. Vůbec jsem neměl pocit, že by agregát podtáčel nebo ho naopak nenechal vytáčet při potřebě silnější akcelerace.
Tu hatil jenom povinný asistent rychlosti, který má dva režimy. Buď akusticky upozorní na překročení povoleného limitu v daném místě, nebo je možné si v menu navolit odezvu pedálu akcelerátoru. Jenže to je tak trochu past, protože jakmile dosáhnete předepsané maximálky, najednou pedál přestane reagovat a je potřeba ho silněji prošlápnout. Což ale zase vyústí v o to prudší zrychlení. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvyknul, ale třeba vyloženě nebezpečné mi to připadalo při rozjezdu z křižovatky. V touze se plynule zařadit před kamion jsem zrychlil, ale jakmile auto dosáhlo třicítky, akcelerace ustala. Než jsem to napravil, vysloužil jsem si zatroubení zezadu. Zrovna tento bruselský „vylepšovák“ podle mě nadělá víc škody než užitku a bohužel jsem v XC40 nenašel možnost, jak ho zcela vypnout.
Také čtěte
Jiná kapitola je podvozek, který umí jak solidně podržet v zatáčkách, tak i odtlumit nerovnosti. V nižších rychlostech je malinko tužší, ale jakmile se dostanete za město, začne zavěšení pracovat a rozhodí ho až ostřejší a větší nerovnosti. Na dálnici jsem si jeho chování vyloženě pochvaloval, protože tam autem spíš jen tak pohupuje. Nicméně s odhlučněním podběhů to mohlo být lepší – na test jsem sice dostal vůz na zimních pláštích, ale i tak jsem z rohů karoserie vnímal větší hluk, než bych očekával.
Teď ke spotřebě! Jízda po okreskách v rámci rychlostních limitů se odehrávala s překvapivě nízkým apetitem motoru. Jel jsem skutečně předpisově a na displeji mi svítila po dojezdu domů hodnota 5,4 litrů na sto. Ano, když jsem v neděli potřeboval přejet půl republiky a nebyl provoz, bylo to zhruba o litr víc, ale to je pořád akceptovatelné. A dle očekávání se při dálniční jízdě zvedl požadavek agregátu na 7,8 litrů na sto. Nic, co by bylo hodné kritiky, naopak. Nečekal jsem, že se s malým SUV budu schopen dostat pod 6 litrů.
Závěr
Volvo nepřekvapivě v mých očích uspělo. Nebýt jednoho otravného „asistenčního systému“, bylo by to skoro bez ztráty kytičky. Vůz má povedený motor, ještě lepší podvozek a uvnitř je docela dost prostoru i na zadních sedadlech. Za cenu začínající na částce lehce přes milion korun je to velmi konkurenceschopná nabídka.
Zdroj info: volvo.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
Zdroj médií: Jakub Mokříš.
Fotogalerie (13 fotek)
